Po deseti letech končí, ale: „Nikdy neříkej nikdy!“
JAN POKORNÝ
Ústí n. O. – Od roku 2013 si bez nich program ústecké Malé scény neuměli představit. Měsíc co měsíc přinášely pedagožky ústecké umprumky JITKA KUBĚNKOVÁ a MARIE UHLÍŘOVÁ osvěžení v podobě kunsthistorických přednášek. Zkusily si něco víc než jen „jen“ školní výklad a občasné exkurze, postupně začali chodit věrní fandové, ale v sále Malé scény se objevovaly neustále také nové tváře. Mezi nimi i studenti, z nichž někteří se věnují dějinám umění i na vysokých školách. „Máme docela úspěch! A myslíme si, že to studenty s námi dost baví,“ říkají jedním hlasem oblíbené vyučující.
Musím pracně zapátrat v paměti, kdy se konala historicky vůbec první přednáška?
JK: Bylo to před deseti lety, v září 2013.
MU: Ale devět cyklů, protože jeden jsme kvůli covidu vypustily. Ovšem poté jsme jej opakovaly.
Jak vůbec napadne učitelky, co mají už tak práce až nad hlavu, ještě dělat přednášky pro veřejnost?
MU: Za to může Jitka! (směje se)
JK: Napadlo mě to v době, kdy jsem byla na mateřské dovolené. Ve chvíli, kdy jsem byla stále doma, se dostavil pocit, že moje IQ degraduje. Potřebovala jsem nějakou intelektuální činnost, chyběla mi škola, kontakt s lidmi. A tak jsem si vymyslela přednášky.
Sólo, nebo s někým?
JK: Marušku jsem chtěla, a tak jsem ji oslovila. Že jsme v Malé scéně, za to můžeš, myslím, ty (autor rozhovoru).
MU: A mám pocit, že se to upeklo na jednom z našich kostelních výletů s Klárou Skrbkovou, která s námi ze začátku také spolupracovala.
Dá práci vzpomenout si, o čem byla premiérová přednáška?
MU: Tu měla určitě Jitka.
JK: Myslím, že to byla česká románská architektura. První cyklus jsme totiž věnovaly naší architektuře v proudu času.
Za deset let se určitě hodně změnilo, ale zajímalo by mne, zda jste se alespoň ze začátku potýkaly se stresem, trémou?
MU: Já jsem nervák pořád! A trémista taky, ale už jsem si našla systém, jak si přednášku vypracovat.
JK: Trému já nemám, ale spíš mám občas problém s dohledáváním informací. Ale jak přesně říkala Maruška, časem jsme si vyvinuly způsob práce.
Tak schválně, jak dlouho trvá příprava jedné přednášky? Předpokládám, že to bude déle než přednáška samotná.
MU: Záleží na tématu, je to hodně individuální. Začínám tak minimálně měsíc před, hodně času zabere vyhledávání informací a jejich ověřování z více zdrojů, to samé dohledávání obrázků. A konečně dát přednášce nějakou kulturu a strukturu.
JK: Mám to podobně. Když je přednáška monotematická, máš jednoho umělce, to jde rychleji. Pokud zvolíš širší téma, úplně poslední přednášku jsem teď měla velkomoravské hradiště v Mikulčicích, tak to mi dalo poměrně zabrat. Příprava přednášky má několik fází, shromáždění informací, jejich vytřídění, postahování obrázků, napsání textu. Pak se to člověk snaží naučit a náležitě předvést.
Řádově tedy mnoho a mnoho hodin?
MU: Nezdá se to, ale je to tak.
JK: Také proto jsme ocenily pomoc našich hostů – kolegyně Martiny Novozámské, Jiřího Hrdiny z ostravské uměleckoprůmyslové školy či mého kamaráda z Dlouhé Třebové a pedagoga Martina Lamplota.
Dějiny umění učíte obě už řádku let a v oboru jste kované. Stalo se vám ale někdy, že byste právě při přípravě přednášky zjistily něco zcela nového, vám do té doby neznámého?
MU: Samozřejmě, pomalu v každé! Zjistíme spíše nové zajímavosti, perličky.
JK: Ne že by to úplně převrátilo naše povědomí o daném umělci či období, ale získáme informace, o kterých jsme dosud nevěděly. Jdeme více do hloubky, v případě umělců zejména co se týká jejich života. Obecně neučíme ve škole životopisy nijak zvlášť podrobně a zaměřujeme se spíše na vlastní tvorbu.
Za deset let devět cyklů – je nějaký z nich, který vám speciálně utkvěl v paměti?
MU: Pro mě vždy ten aktuální!
JK: Asi to tak nemohu říct, že bych některý označila za oblíbený. Maruška umí dobře vymýšlet názvy cyklů, takže když třeba přišla s pojmenováním Šelma na ulici, od fauvismu po street art, to se mi strašně líbilo. Já mám ráda umění jako celek, od pravěku až po dvacáté století.
Takže nenajdete nějaké období či styl v dějinách umění, které byste pro sebe označily za srdeční, preferované?
JK: Já spíš jednotlivé umělce. Pro mě je absolutní favorit Santini a pak Braun, oba shodou okolností z baroka. Zabývám se jimi celoživotně, pořád jezdím po památkách, které vytvořili. Ale mám stejně tak ráda dvacáté století, například funkcionalismus, a pak samozřejmě pravěké umění.
MU: Jitka mi sebrala funkcionalismus. Nemám nějaké top období, spíše tedy dvacáté století celkově. Vedle funkcionalismu mě něčím přitahuje třeba také sorela, Bauhaus nebo v designu český kubismus. A za jednotlivé umělce? Ze sochařů Berniniho, z malířů třeba Édouarda Maneta.
Přednášky jsou také o setkávání, speciálně v útulném prostředí Malé scény. Zvykly jste si v publiku spíše na věrné návštěvníky, anebo neustále vítaly nové tváře?
JK: Něco mezi. Jsou tací, co chodili pravidelně celých deset let. Ale pokaždé se objevil někdo nový a velmi často také studenti. Podle toho, kdo aktuálně studoval a co jsme zrovna probírali. Všem našim divákům patří poděkování.
MU: Mezi rekordmany by určitě patřil místní znalec betlémů pan Mátl nebo manželé Fikejzovi, rodiče našeho bývalého studenta a nyní kolegy.
Obě dvě nepřednášíte jenom v Ústí, jaké jsou vaše další aktivity?
MU: Spolupracuji s choceňskou knihovnou, začali jsme ještě před covidem, nějaký pátek už to bude. Ustálilo se to tak, že dělám dvě přednášky na jaře a dvě na podzim. Na ten nejbližší mám naplánovanou renesanční Florencii a barokní Řím.
JK: Nemám to tak pravidelně jako Maruška, spíš mě občas někdo požádá, abych nějaký pořad připravila. Pořádala jsem přednášky u nás v Dlouhé Třebové, na podzim by měla být další, téma ještě řešíme. V Malé scéně s Lenkou Janyšovou jsme se domluvily, že v příštím školním roce uspořádám dvě přednášky a dvě bude mít kolega Martin Lamplot. Už to nebude cyklus, ale čtyři jednotlivé pořady.
Po deseti letech tedy s pravidelnými přednáškovými cykly končíte, co za tím je? Chyběla témata, inspirace, energie, nebo prostě jen chcete v nejlepším přestat?
MU: Úplně přesně nevím, nějak to zkrátka vyplynulo. I když jsme měly občas hosty, příprava do značné části závisela na nás.
JK: Určitě trochu témata, která jsme postupně vyčerpaly. Jakkoliv dějiny umění jsou samy o sobě nevyčerpatelné. Možná se z pravidelnosti dostavila únava, říkaly jsme si, že si trochu odpočineme, přibrzdíme. Ale neříkáme, že už nikdy, uvidíme!
Jelikož učíte na umělecké škole, své studenty, aspoň předpokládám, vnímáte jako kulturní bytosti. Ale co lidi kolem sebe, jsme my Češi stále kulturní národ, národ Masaryka, Čapka a Komenského?
MU: To si asi netroufám posuzovat.
JK: Těžká otázka, hlavně se asi nedá generalizovat. Předpokládám, že ti, co chodili na naše přednášky do Malé scény, kulturní jsou. A naši studenti vesměs také, i když máme občas zajímavé případy. (směje se)
Na druhou stranu vás musí těšit každý, který pak vyrazí ve vašich stopách a jde studovat dějiny umění. Mimochodem není jich úplně málo.
MU: Máme docela úspěch!
JK: A myslíme si, že to studenty s námi dost baví.
Blíží se čas letních prázdnin, předpokládám, že u vás opět kunsthistorických. Kam se chystáte?
MU: Tohle je otázka hlavně na Jitku!
JK: Budu toho mít hodně. Plánujeme společně naši tradiční kostelní jízdu na pět dní, letos Strakonicko, Prachaticko. Je tam strašně moc památek od středověku až po devatenácté století. Pak přidám ještě týden ve francouzské Normandii, kde je toho taky hodně. Stejně jako v Polsku, kam se také chystám.