Z lavice za katedru: Michaela Bergová

Ústí n. O. – Čtyři roky sedě­li v lavi­cích, nyní ve své býva­lé ško­le půso­bí jako uči­te­lé. A know-how tak ochot­ně pře­dá­va­jí mla­dým. Ateliéry orlic­ko­ús­tec­ké umprum­ky v posled­ních letech posí­li­la „mla­dá krev“, kte­rou vám postup­ně před­sta­ví­me v seri­á­lu roz­ho­vo­rů Z lavi­ce za kated­ru. Premiérový díl pat­ří archi­tekt­ce Michaele Bergové, kte­rá stu­dia v Ústí ukon­či­la v roce 2015. V tu chví­li netu­ši­la, že se po absol­vo­vá­ní dvou vyso­kých škol v Liberci vrá­tí tam, kde svou umě­lec­kou dráhu nača­la. A v úpl­ně jiné roli. „Před dese­ti lety bych se ako­rát zasmá­la. Já? Učit? Cože?! No to fakt ne!“ říká ener­gic­ká žena, kte­rá ved­le uče­ní pra­cu­je pro pro­jek­ční kan­ce­lář, inte­ri­é­ro­vé stu­dio a roz­je­la i vlast­ní podnikání.

V roce 2011 jste zača­la stu­do­vat ško­lu, do kte­ré jste se za dal­ších 10 let vrá­ti­la. Je to zvlášt­ní pocit?

A jak! Ze začát­ku nepři­ro­ze­ný, než jsem pře­pnu­la a uvě­do­mi­la si, že moji ješ­tě nedáv­no uči­te­lé jsou najed­nou kole­go­vé. To bylo těž­ké, tře­ba jen někte­rým tykat. Postupně ner­vo­zi­ta opadla, teď to beru úpl­ně normálně.

Začátky byly těž­ké, nebo šlo vše hladce?

Strach jsem nemě­la. Ale vstou­pil do toho covid, niko­ho jsem neví­da­la, uči­la z domu. Až po dal­ším roce si vše sed­lo. Nyní jsem ve sbo­ru čtvr­tým rokem.

A na začát­ku dal­ší­ho škol­ní­ho roku vás kan­to­ři­na baví stále?

Jo, ale nemoh­la bych jenom učit na plný úva­zek. Dělat jenom uči­tel­ku, asi bych se zbláz­ni­la. Obdivuji ale všech­ny, co žijí jen ško­lou a zvlá­da­jí to.

Cítíte se tedy aktu­ál­ně být spíš uči­tel­kou, nebo architektkou?

To dru­hé. Ale baví mě, že se v pra­xi něco nau­čím a mohu to stu­den­tům hned předat.

Profesně tedy půso­bí­te i mimo Ústí?

V sou­čas­nos­ti pra­cu­ji pro dva ate­li­é­ry, pro­jek­ční kan­ce­lář Tetraktys v Pardubicích a praž­ské inte­ri­é­ro­vé stu­dio Absolut design. Věnuji se tedy jak exte­ri­é­rům, tak interiérům.

To se dá zvlá­dat časo­vě, dušev­ně i fyzicky?

A ješ­tě pod­ni­kám a mám e-shop, tak­že mám vlast­ně čty­ři obo­ry. (smě­je se) No a pak sta­rost o domác­nost. Je to nároč­né, ale jenom jed­nu věc bych dělat nemoh­la. Jsem tro­chu wor­ko­ho­lik. Vždycky jsem byla tako­vá, že jsem potře­bo­va­la od vše­ho něco. Už při vyso­ké ško­le, taky jsem nedě­la­la jen jed­nu, ale při­bra­la si k ní další.

A máte dva titu­ly. Stoprocentní uče­ní vás nelá­ká proč? Obava z vyhoření?

Určitě. Starost o stu­den­ty člo­vě­ku hod­ně leze do hla­vy. Když o nich pře­mýš­lí­te, co je trá­pí, nebo nao­pak pro­ží­vá­te jejich úspě­chy. Nedokážu si před­sta­vit, že bych od pon­dě­lí do pát­ku byla jen ve ško­le, tuhle prá­ci si pak hod­ně nosí­te domů. Jsem tu od stře­dy do pát­ku, tak akorát.

Čemu se na umprum­ce věnujete?

Hodně prak­tic­ké výu­ce, počí­ta­čům. Mám 3D mode­lo­vá­ní, v ate­li­é­ru inte­ri­é­ru pro­sto­ro­vou tvor­bu, kde řeší­me uspo­řá­dá­ní sou­kro­mé­ho i veřej­né­ho pro­sto­ru. U kole­gy Horáka nej­víc řeším pře­sah do archi­tek­tu­ry, ale věnu­je­me se i návrhům pro­duk­to­vé­ho designu.

Vy vlast­ně pře­dá­vá­te to, co vás před dese­ti lety uči­li star­ší kole­go­vé. Změnilo se za tu dobu hodně?

Strašně moc. Spousta nových tech­no­lo­gií, někte­ré pro­gra­my v době mého stu­dia ješ­tě vůbec neby­ly, pří­pad­ně byly, ale vypa­da­ly jinak a měly méně funk­cí. Beru jako výho­du, že mohu sou­čas­né stu­den­ty posou­vat napřed, aby měli do budouc­na pro­ti mně výho­du. Nacpat toho do nich co nejvíc.

Neříká se o vás, že máte dost vyso­ké či spí­še vyso­ko­škol­ské nároky?

Možná ano. Ale pokud si zvyk­nou už teď, budou za to na vyso­ké ško­le rádi.

Vy sama jste stu­do­va­la v Liberci, mimo jiné pod ústec­kým rodá­kem pro­fe­so­rem Suchomelem. V čem vás pět let pod Ještědem obohatilo?

Dokonce šest a půl, o semestr jsem pro­dlu­žo­va­la. Přínos? Asi vše­o­bec­ně ve vzdě­lá­ní. Kdybych tam nešla, ani bych vlast­ně nevě­dě­la, co bych děla­la, jakým smě­rem se vyda­la. To, co dělám, bych bez vyso­ké ško­ly ani dělat nemoh­la. No a titul vám pak dodá mezi ostat­ní­mi, se kte­rý­mi spo­lu­pra­cu­ji, respekt, víc vás berou. Ať už kole­go­vé, kli­en­ti nebo děl­ní­ci na stav­bě. Pro mě bylo už od malič­ka cílem, že musím jít na vyso­kou ško­lu. A mys­lím, že svůj život jsem tomu při­způ­so­bi­la. Věřím, že za posled­ních deset let jsem tam, kde jsem chtě­la být.

Asi ne kaž­dé­mu se spl­ní jeho dět­ské sny…

Nechtěla jsem být archi­tekt­kou odma­la, to při­šlo kolem sedm­nác­té­ho, osm­nác­té­ho roku. Vždy jsem chtě­la stu­do­vat, měla spous­tu zájmů, pak už to bylo o vol­bě smě­ru. Nelituji, že jsem nešla na gym­ná­zi­um, umprum­ka mě nastar­to­va­la umě­lec­kým smě­rem. Myslím, že mé zájmy se poved­lo v archi­tek­tu­ře sklou­bit dohro­ma­dy, pro­to­že archi­tekt musí mít spous­tu doved­nos­tí. Ať už pro­sto­ro­vou před­sta­vi­vost, cit pro detail, pře­hled v ději­nách a sou­čas­ném umě­ní, ale i v psy­cho­lo­gii, aby se doká­zal na kli­en­ta naladit.

Hovořila jste o pro­mě­ně za polo­vi­nou stu­dia, způ­so­bil ji někdo ze sou­čas­ných kolegů?

Zásadní spíš bylo, když jsem vyra­zi­la do Francie pra­co­vat jako au-pair, hod­ně věcí se ve mně zlo­mi­lo. Přemýšlela jsem o budouc­nos­ti, jaký obor je per­spek­tiv­ní, co bych chtě­la dělat.

Zdá se mi, jako by vaše gene­ra­ce byla pro­ti mé už víc „ces­to­va­cí“, také máte ten pocit?

Asi ano. Stoprocentně bych dopo­ru­či­la stu­den­tům vyces­to­vat do zahra­ni­čí. Osamostatnit se, spo­lé­hat jen na sebe, ne na rodi­če a kama­rá­dy. Mě to hod­ně posí­li­lo, doda­lo víc odvahy.

Upřímně, od začát­ku stu­dií v Ústí jste na mě půso­bi­la tak jak nyní: cíle­vě­do­mě a zdra­vě sebe­vě­do­mě. Jsou tako­ví i vaši studenti?

Mám spous­tu cíle­vě­do­mých. To mi dělá obrov­skou radost, že je mohu moti­vo­vat. Jsou samo­zřej­mě i tako­ví, co jen pro­chá­ze­jí, cíle nema­jí vyso­ké a obo­ru se věno­vat nebu­dou. Ale to je v pořád­ku, nemů­že být plná tří­da výbor­ných. Bylo to tak i za nás a jiné to není ani na vyso­ké škole.

Když to pře­že­nu, vidí­te ve svých tří­dách něja­kou novou Michaelu Bergovou, nebo aspoň podobnou?

Dokonce lep­ší a ne jed­nu, sto­pro­cent­ně. Jsou totiž tech­no­lo­gic­ky napřed a chtě­jí. Doufám, že půjdou na vyso­kou při­pra­ve­něj­ší než já.

Českým škol­stvím se neu­stá­le vzná­ší nářky na stu­den­ty. Často zby­teč­né, ale co s těmi, co postrá­da­jí chuť?

Já bych se ráda věno­va­la všem stej­ně, ale když u něko­ho vidím, že nemá zájem… to je pak ztrá­ta času pro mě i pro něj. Naopak teď, když už mám svo­je svě­řen­ce mezi vyso­ko­ško­lá­ky, napří­klad z posled­ní­ho matu­rit­ní­ho roč­ní­ku, tak z toho mám vel­kou radost.

Nosí se už dnes spolupráce?

Ano, ale já to tak před dese­ti lety vůbec nemě­la. Tenkrát jsem se bála, aby ode mě někdo něco neopsal, neo­ko­pí­ro­val. Co jsem umě­la, jsem si sys­li­la pro sebe. Spolupráci mě nau­či­la až vyso­ká ško­la. Až tam jsem pocho­pi­la, že archi­tekt nikdy není sám, dům nikdy nevy­tvo­ří jeden jedi­ný člo­věk, vždy se obklo­pu­je dal­ší­mi pro­fe­se­mi. Díky tomu mi neva­dí pře­dá­vat stu­den­tům, co jsem se nau­či­la, nao­pak mi to dělá radost. Určitě mě zají­ma­jí i jejich tra­ble, pokud je něco trá­pí, ráda bych jim pomoh­la. A dou­fám, že to vědí.

Vaše jmé­no se ve ško­le hod­ně skloňu­je. Vedoucí ate­li­é­ru pro­duk­to­vé­ho desig­nu Boda Horák o vás hovo­ří jako o své nástup­ky­ni, poslou­chá se to hezky?

Už mě postup­ně při­pra­vu­je asi dva roky, při­jí­mám to. Myslím si ale, že obor by měl ide­ál­ně vést star­ší a zku­še­něj­ší pro­duk­to­vý desig­nér. Těžko ovšem tako­vé­ho člo­vě­ka sehnat, Boda je jedinečný.

A při­šel na umprum­ku zrov­na v roce, kdy jste nastu­po­va­la do matu­rit­ní­ho roč­ní­ku. Velká změna?

Stoprocentně. Přišel člo­věk z pra­xe, co už má něco za sebou a není jen uči­tel. Pro umě­lec­ké obo­ry jsou prá­vě oni klí­čo­ví. Boda vyu­žil svo­je kon­tak­ty při výro­bě návrhů, najed­nou nic nebyl pro­blém. Přijde mi super, že si mohou stu­den­ti ledasco vyzkou­šet a tepr­ve pak si vybrat svo­je zamě­ře­ní. Kdyby Boda nepři­šel, asi bych se na archi­tek­tu­ru jen tak nedo­sta­la, s pří­pra­vou na při­jí­mač­ky mi obrov­sky pomohl.

Co vaše dal­ší plá­ny ve vzta­hu k ústec­ké umprum­ce? Máte hla­vu plnou nápadů.

Doufám, že úro­veň ško­ly ješ­tě pozved­ne­me. Že se bude­me účast­nit více sou­tě­ží a taky je vyhrá­vat. Já jsem totiž sou­tě­ži­vý typ a vyhrá­vám ráda. (smě­je se)

Jsou pod­le vás pro budouc­nost ško­ly klí­čo­vé nové ateliéry?

Má to svo­je pro a proti.

Tak zkus­me nej­pr­ve argu­men­ty pro.

Nová repre­zen­ta­tiv­ní budo­va, kte­rá by moh­la při­lá­kat dal­ší stu­den­ty. Když někte­ří vidí Špindl, asi se zhro­zí, ale výu­ka tady má atmo­sfé­ru, kaž­dý má svůj prostor.

Tím jsme ply­nu­li pře­šli k těm proti…

V nové budo­vě nebu­de­me mít moc sou­kro­mí. Pokud by se Špindl poda­ři­lo rekon­stru­o­vat, bylo by to dost mož­ná lep­ší. Ale chá­pu, že to eko­no­mic­ky nedá­vá pří­liš smy­sl. Že je lep­ší posta­vit v dohled­né době novou budovu.

A kde se v dohled­né budouc­nos­ti vidí­te vy?

Vůbec nevím… Naplánovala jsem si něja­ké věci a ty teď mám. (zamys­lí se) Měla bych si vytvo­řit dal­ší cíle. Jednou bych chtě­la žít dlou­ho­do­bě v zahra­ni­čí, teď mi ale můj život vyho­vu­je. Jen bych někte­ré akti­vi­ty měla tro­chu stáh­nout, při­brz­dit. Často se mi sta­ne, že pra­cu­ji večer, o víkendu.

Člověk není stroj, robot, ani vy ne. Při čem si doká­že­te odpo­či­nout, dobít baterky?

Paradoxně vypnu u hova­din, když na něco kou­kám. (smě­je se) S pří­te­lem cho­dí­me ven s pej­sky, dome­ček máme hned u lesa, to je super.

Vaše ambi­ce na umprum­ce už jsme pood­kry­li. Ne kaž­dý ale ví, že zde máte také mlad­ší sest­ru. Co její plány?

Teď bude matu­ro­vat, je chyt­rá, ale ne tak cíle­vě­do­má. Snažím se ji povzbu­zo­vat k dal­ší­mu stu­diu, ale moc se jí nechce. Není vylo­že­ně můj pro­ti­pól, ale je pros­tě jiná. Třeba ji teď ale bude ke stu­diu moti­vo­vat nový part­ner, když ne já.

Jak vid­no, ústec­ká ško­la hra­je v živo­tě vás i vaší rodi­ny důle­ži­tou roli, v čem osob­ně spat­řu­je­te její nej­vět­ší potenciál?

Hodně změn urči­tě při­ne­se nová paní ředi­tel­ka. Vidím, že už teď posou­vá řadu věcí k lep­ší­mu. Trochu se změ­ni­ly i mezi­lid­ské vzta­hy, ale to asi nebu­de­me roze­bí­rat. (smě­je se)

Proč ne?

Možná, že pro chla­py u nás je teď těž­ší, když jim šéfu­je žena, když musí potla­čit své ego. Málokterý z nich to zvládne.

Setkala jste se s něčím podob­ným? Přeci jen jste mla­dá, vzdě­la­ná, vylo­že­ně vůd­čí typ…

Ano, ale sna­žím se to pře­chá­zet. Plním si svo­je sny, když si něco uma­nu, vět­ši­nou to zís­kám. A když ne, dost těž­ce to nesu. Málokdy ale neu­spěju, na to v živo­tě nejsem zvyklá.

Sebevědomí vám nechy­bí, ale tro­chu jsme zamlu­vi­li budouc­nost ško­ly, tedy?

Myslím, že umprum­ce pomo­hou dal­ší lidé z pra­xe. Hodně kan­to­rů v dohled­né době půjde do důcho­du. Pro ško­lu je to výzva a urči­tě bude těž­ké sehnat nové lidi.

Mimochodem, je řeše­ním prá­vě ces­ta, kte­rou zosob­ňu­je­te vy? Absolventka, co se s diplo­mem vrá­tí na „mís­to činu“, ale mís­to do lavi­ce za kated­ru. Nejste totiž zda­le­ka jediná!

Určitě. Mě ale nikdy nena­padlo, že budu učit. Před dese­ti lety bych se ako­rát zasmá­la. Já? Učit? Cože?! No to fakt ne! A pak za mnou při­šel Boda, pře­mlou­vá­ní neby­lo dlou­hé. Ze začát­ku jsem bra­la uče­ní jako při­vý­dě­lek k vyso­ké. Pak jsem dokon­či­la stu­dia, najed­nou to neby­lo už jen pár hodin… Dneska sko­ro full time job, i když to není můj hlav­ní příjem.

Představte si sebe a ško­lu za deset let, změ­ní se hodně?

Rozhodně při­jdou dal­ší nové tech­no­lo­gie a výu­ka se bude pro­mě­ňo­vat. Už dnes tře­ba někte­ré oblas­ti v bitma­po­vé gra­fi­ce, s pří­cho­dem umě­lé inte­li­gen­ce, nedá­va­jí smy­sl. My něco učí­me, ale AI to zvlád­ne během pár sekund. Proto tře­ba Photoshop už nechci ani učit, pro­to­že nestí­hám ty úpl­ně nej­no­věj­ší trendy.

Nehrozí náho­dou, že umě­lá inte­li­gen­ce postup­ně vytla­čí kumšt?

To ne, spíš někte­ré obo­ry. Myslím si, že se umě­lá inte­li­gen­ce nena­u­čí být kre­a­tiv­ní. Nedovedu ale odha­do­vat, vidí­te, kolik věcí se změ­ní během pou­hé­ho roku. Jsem si ale jis­tá, že naše umě­lec­ká ško­la bude dál fun­go­vat, bude dál dob­rá. Že jsme men­ší, mezi Prahou a Brnem, je urči­tá naše výhoda.

 

Ing. arch. BcA. Michaela Bergová

Kde učí:

SŠUP Ústí nad Orlicí – ate­li­é­ry pro­duk­to­vé­ho a inte­ri­é­ro­vé­ho designu

Co učí:

3D mode­lo­vá­ní, prak­tic­ká cvi­če­ní, bitma­po­vá gra­fi­ka, pro­jek­to­vá pre­zen­ta­ce a pro­sto­ro­vá tvorba

Kde stu­do­va­la:

2011–2015 SŠUP Ústí nad Orlicí (pro­duk­to­vý design)

2016–2022 Technická uni­ver­zi­ta v Liberci (archi­tek­tu­ra a urba­nis­mus, titul Ing. arch.)

2019–2022 Technická uni­ver­zi­ta v Liberci (design pro­stře­dí, titul BcA.)

Úspěchy:

2023 Nominace YTAA – Young Talent Architecture Award
2022 Nominace na titul v sou­tě­ži Urbanistický pro­jekt roku
2022 Cena veřej­nos­ti v sou­tě­ži Urbanistický pro­jekt roku
2022 Cena děka­na za DP Bydlení v are­á­lu býva­lé kože­luž­ny v Hradci Králové
2019 Umístění mezi top 25 pro­jek­ty z celé­ho svě­ta v sou­tě­ži Inpireli Awards
2019 Cena děka­na za BP Ambasáda České repub­li­ky v Addis Abebě
2018 1. mís­to v ČR v sou­tě­ži Multikomfortního byd­le­ní v Dubaji od spo­leč­nos­ti Saint-Gobain

 

 Foto: Jan Smolík