Čtyři roky seděli v lavicích, nyní ve své bývalé škole působí jako učitelé. A know-how tak ochotně předávají mladým. Ateliéry orlickoústecké umprumky v posledních letech posílila „mladá krev“, kterou vám postupně představíme v seriálu rozhovorů Z lavice za katedru.
Z Ústí do Zlína a zase zpět. Tak by se v kostce dala popsat dosavadní cesta designéra, grafika a hudebníka Jiřího Fikejze. Po maturitě v roce 2017 se s dalšími čtyřmi kamarády-spolužáky vydal na studia do Baťova města, nakonec ovšem zakotvil v „rodné“ umprumce. Má po třech letech za katedrou chuť pokračovat? „Pokud mě budou ve škole chtít, asi rád zůstanu. Mám moc rád aha momenty studentů, když se jim rozzáří oči… aha, tak proto!“ přibližuje moment, pro který stojí za to učit.
Jaký to byl pocit, najednou přijít do stejné školy v úplně jiné roli?
Pořád se s tím vyrovnávám. Škola ale nevypadá o moc jinak, než když jsem ji po maturitě opouštěl. Co roh, to vzpomínka. K většině z nich ještě pořád chovám respekt, úctu, i když si už s většinou tykám. Což je také zvláštní pocit.
Zvažoval jste v deváté třídě jinou volbu než střední uměleckou školu? Co se vlastně v té chvíli odehrává v hlavě patnáctiletého kluka?
Zrovna u mě to bylo docela jednoduchý. Děda maloval, táta je umělecky akční, odmala jsem držel pastelku v ruce. Umělecká škola byla jasná volba, navíc když je v Ústí, nemusel jsem nikam dojíždět. Na první dobrou byl spíš problém vybrat nějakou náhradní variantu.
Třeba gymnázium? S vaším prospěchem byste určitě s přijímačkami neměl problém…
Ani ne, to spíš dědu možná rmoutilo, že jsem nedělal něco přírodopisného, co on sám celý život ve Sloupnici učil. Ale pro mě bylo umění jasnou volbou.
A jak probíhalo čtyřleté studium naší umprumky?
I když se to nezdá, uteklo hrozně rychle. A byly to fajn roky, člověk hodně může… a málo musí. Hlavně ve třeťáku měl člověk školu vyloženě na háku, maturita furt ještě daleko.
Pamatuju si vás jako studenta velmi šikovného, ale trochu nonkonformního. Spíš proti systému, ale teď jste najednou jeho součástí. Jde to dohromady?
Od začátku mám problém s plněním povinností a děláním věcí na čas. (směje se) No a to teď po studentech sám vyžaduju. Je to takový paradox. Navíc jak jsem introvertní člověk, tak mám občas problém s autoritou. Ani věkový rozdíl proti studentům nemám kdovíjaký, možná jsem někdy zbytečně kamarád, je to dvojsečný.
Dokázal byste o někom z vyučujících říct, že vaši cestu výrazně ovlivnil, nebo dokonce vytyčil?
Bohouš (Špaček, vedoucí ateliéru Grafického designu) a Bóda (Horák, vedoucí ateliéru Produktového designu), pokud bych měl vybírat z učitelů. Ale hlavně jsme se navzájem ovlivňovali s klukama ze třídy, byli jsme ambiciózní, snažili se předhánět jeden druhého. Jednak ve výkonu, jednak v pohledu na uměleckou věc. To určitě ovlivnilo naše estetické cítění.
Takovou partu kamarádů snad nemapatuji, vás bylo pět jak v Poláčkově knížce.
Bylo nás ve třídě pět kluků proti dvaceti holkám. Od začátku jsme drželi spolu, přišlo nám to přirozené.
Byli jste tedy zvyklí už na střední spolupracovat? To se v Česku moc nenosí, spíš nezdravé soutěžení, sbírání známek a jet na své triko.
Pomáhali jsme si od začátku. Když jsme třeba cítili, že nám některé předměty nedávají tolik, kolik bychom chtěli, scházeli jsme se po hodině v prázdné učebně a dělali podle tutoriálů.
Překvapilo, že jste sbírali úspěchy i mimo svůj hlavní obor, konkrétně ve filmové tvorbě, za níž jste dokonce získali ocenění města. Čím to?
Pomohl nám vedle vyučující Lucie Harapátové spolužák Kuba Brokl, kterého animace už tenkrát bavila, pak ji studoval a dneska ji ve Zlíně učí. Přihlásili jsme se do večerních kurzů, tam dělali teda spíš blbosti, ale přeci jen jsme něco vytvořili a kupodivu úspěšně.
A po maturitě vás pět odešlo studovat do Zlína. Taky nevídané, i když každý, pravda, trochu něco jiného…
Studovat ve Zlíně nás nejspíš napadlo, když jedna ze studentek univerzity dělala na umprumce její prezentaci. Každý z nás šel nakonec na trochu jiný obor, ale celé studium jsme víceméně sdíleli stejné buňky na kolejích. Kromě Kuby, který bydlel s přítelkyní také z naší školy. Takže vlastně pět plus jedna.
Jaký byl Zlín v porovnání s Ústím? Obě města s průmyslovou tradicí, ale přeci jen jiné světy.
Zlín vypadá hezky, ale podle mě se velice rychle okouká, je to samá cihla. Na studium vzpomínám ale rád, Zlín je studentské město se spoustou akcí. I sama univerzita má výborné vedení a programy. Třeba KOMAG, kdy studenti z celé fakulty spolupracují na různých projektech. Ateliéry jsou běžně propojeny s praxí, mají reálná zadání, obhajují se před zákazníky, to vždycky pomůže. Funguje i spolupráce se zahraničními univerzitami, vystavovali jsme semestrálky například až na Tchai-wanu.
Tak to muselo být něco pro vás, pamatuji vás jako velmi soutěživý, kreativní typ.
Účast v soutěžích vždy nějak vyplynula. Buď studentské filmové festivaly na střední s už zmíněnou Luckou Harapátovou, nebo úspěch s trofejí v soutěži Svazu průmyslu, kde jsem měl zadání od Body Horáka.
Pomůže tohle studentovi v přijímacích zkouškách na vysokou, když se má čím prokázat?
My jsme předkládali do prvního kola portfolio, kde už jsem úspěchy měl. Takže předpokládám, že to roli hrálo. Známky jsme vůbec neřešili, pouze jsme dodatečně dokládali maturitní vysvědčení nutné k dalšímu studiu.
A vy osobně si na v českém školství tolik populární známkování potrpíte?
Já známky nemám rád vůbec. Je to číslo, které ti v podstatě nic neřekne, přitom do něj musíš zahrnout spoustu věcí najednou. Můžeš mít jedna mínus pro šikovného člověka, který se mohl snažit trochu víc. Pak jedničku pro outsidera, který se snaží, a vidíš od něj to nejlepší, co dokáže. A když postavíš tyhle známky vedle sebe, není to úplně fér.
Byla vaše cesta za katedru složitá, nebo naopak přímočará?
Asi dvakrát mi blesklo hlavou, že by učení nebyl špatný nápad, ale nikdy jsem tomu nepřikládal důležitost. Potom jsme se jednou potkali s Bódou na pivu v Malé scéně, už sondoval a věděl, že jsem z Ústí. A pak už mi zazvonil telefon a Bóda mi nabídl volné hodiny, které potřebovali ve škole vykrýt. Takže asi šťastná náhoda, řekl bych.
Přišel jste na umprumku, znal jste prostředí i lidi. Usnadnilo to začátek, anebo obráceně?
Těžká otázka. Asi jsem měl hlavně štěstí, že jsem narazil na předmět, o kterém relativně hodně vím. Jednalo se o čtyři hodiny vektorové grafiky týdně, tak jsem začínal. Zároveň jsem ten rok dokončoval diplomku, víc hodin bych asi nestíhal. Ze všech programů v grafice mám vektor nejradši, ještě před střední jsem v něm tvořil, což byla docela výhoda. Nevnímám sebe úplně jako učitele, spíš konzultanta z praxe.
Ani po třech letech za katedrou?
Trošku se to změnilo ve chvíli, kdy mi přibyly teoretické předměty. Už musím aktivně učit.
Ale primárně se cítíte spíš jako umělec na volné noze?
Asi jo. Od původního oboru – produktového designu – jsem trochu utekl směrem ke grafikům.
A mezi mladými grafiky na umprumce bývaly postrachem tiskové techniky, které, pokud se nepletu, učíte taky. Zkusil jste je přiblížit studentům jinak, nějak inovativně?
Abych se přiznal, mě tiskovky vždycky bavily. Přišlo mi, že pokud pochopíte princip, nemusíte se nic učit, vše přirozeně vymyslíte. Samozřejmě spousta věcí, které jsme se učili, byly už tenkrát trochu out of date. Něco málo jsem se přiučil ve škole, pak praxí, snažím se vybírat, co mi přijde důležité pro obor, s čím se mohou studenti reálně potkat.
Lze nějak definovat ideální poměr teorie a praxe?
V tiskovkách, kromě digitálu, šance na praktické vyzkoušení moc není. Sítotisk se v našem oboru už neučí a jiné tiskové metody se pro malonáklad nevyplatí. Ale snažím se občas nosit alespoň nějaké zajímavě provedené tiskoviny, které sbírám, kudy chodím.
Pokud se pokusíme o nějakou sebereflexi, jak vás kantořina v průběhu tří let baví či nebaví?
Mě učení baví, když baví studenty. Což se bohužel ne vždy povede, třída od třídy, skupina od skupiny, předmět od předmětu. Podat teorii zábavnou formou pro mě není snadné, pedagogické vzdělání v podstatě nemám, byť si ho chci příští rok doplnit.
Čekají vás tedy další studia?
Mám ambici si udělat pedagogické minimum, naposledy jsem bohužel prošvihl přijímačky. (směje se)
Takže spojujete učitelství i s vlastní budoucností, není to jen nějaký krátkodobý plán?
Určitě. Ke konci školy mi přišlo líto, že ji opouštím, a se studenty se učíme v podstatě navzájem.
Mimochodem škola teď prochází výraznými personálními změnami a stává se výhradně uměleckou. Jak tuhle proměnu vnímáte?
Další složitá otázka. Logiku to ale určitě má. Určitě pozitivně vnímám skutečnost, že máme ředitelku z umělecké sféry, klade důraz na jiné priority než předešlé vedení. Minimálně pohledové úpravy, vymalovali jsme chodby a pověsili na ně umění, vypadáme teď víc jako umělecká škola. Na druhou stranu mi přijde škoda, že průmyslové obory končí.
Proč přesně?
Jednak máme celorepublikový nedostatek řemeslníků. Dále fungovala spolupráce mezi obory, spousta praktických maturit výtvarníků vznikala ve spolupráci s mechaniky v dílnách. Pozitivem ale může být, že vznikne prostor pro nové obory.
Nejen nové obory, ale skloňují se především nové ateliéry. Blízko je k nim jako nikdy předtím, ale finální rozhodnutí stále ještě nepadlo. Váš pohled?
Nejsem natolik dobře seznámen s projektem, studoval jsem jej zběžně. Jak říkala v předchozím rozhovoru Míša Bergová, i já se trochu bojím, že bude nové prostředí neosobní, nahečmané, že bude problém se tam vejít. Špindl má prostě kouzlo.
V čem konkrétně?
Soukromí, každý si může najít svoje zákoutí. A jak už jsem říkal, vzpomínky se vracejí, těžko se s nimi loučit.
Ale Špindl, marná sláva, vypadá rok od roku hůř. Dávalo by smysl rezignovat na nové a místo toho renovovat?
Obecně raději zachraňuji staré, byť jsem si vědom, že ekonomicky se takový postup nevyplatí a že sundat a postavit nové je úspornější řešení. Ale genius loci těžko nahradit. Špindl asi žádnou architektonickou hodnotu nemá, přesto bychom o jeho záchraně měli uvažovat. Má totiž ještě další kouzlo – na nové zdi si nedovolíš nic namalovat, tady kreativita jede. Když si jdeš umýt ruce, pokaždé někde objevíš nové heslo.
Nejste jen výtvarník, ale člověk mnoha profesí. Mimo jiné muzikant. Zbývá teď na hraní čas?
Jo, to musí, u muziky si vyčistím hlavu. Stíhám zkoušet s kapelou minimálně jednou týdně, ono je jich teda víc… (směje se) Nahrávat už moc ne, bohužel. Kdybych dělal jenom jedno umění, asi bych vyhořel.
Jenom výtvarno by vás nenaplňovalo?
Vnímám rozdíl mezi výtvarným uměním a designem. Na výtvarno už čas nemám, tužku nebo štětec jsem do ruky nevzal ani nepamatuji. Dělám spíš designové zakázky, kde se člověk musí přizpůsobit přání zákazníka. Naopak v hudbě jde vše ze mě, tam jsem sám sebou.
Jste z Ústí, žijete tady odmala, lidé vás znají. Nemáte další ambice ve vztahu k městu, třeba politické?
Já na kandidátce? Asi ne, děkuju! (směje se) Jsem docela introvert, nerad v centru dění, snažím se být co nejméně konfliktní. Politika není cesta, kterou bych se chtěl vydat.
Na druhou stranu, nechybí právě mladí a umělecky vzdělaní, kreativní lidé ve veřejném prostoru?
O politice si milerád popovídám u piva. Zajímá mě, baví mě o ní diskutovat a vnímat jiné pohledy, než mám já. Třeba někoho ovlivním, ale to je tak všechno.
Zkusme se posunout o deset let dál. Kde se vidíte?
Když já kolikrát ráno nevím, co budu dělat večer… (směje se) Jestli budu ještě učit? Nedokážu posoudit. Ale pokud mě budou ve škole chtít, asi rád zůstanu. Pokud mě to bude bavit… a zatím baví, když vím, co dělat. Mám moc rád aha momenty studentů, když se jim rozzáří oči… aha, tak proto! A co se týká mě, rozhodně jsem ještě všechno neobjevil, pořád se učím. Aktivní zájem musím mít já, ale i mí studenti.
Jsou v porovnání s vámi jiní?
Asi jak kdo. Někteří jsou méně akční, jiní naopak více. Nejen v umění, ale třeba i sociálních nebo politických otázkách. A není jich málo, což je super. V průběhu let se jen trochu změnila témata nebo jsou dospělejší.
MgA. Jiří Fikejz
Kde učí:
SŠUP Ústí nad Orlicí – ateliéry produktového, grafického designu, fotografie a médií, obor Reklama a propagace
Co učí: vektorová grafika, bitmapová grafika, navrhování, technologie oboru, tiskové techniky, písmo a typografie, multimediální prezentace, garant Žákovské rady a JSNS
Kde studoval:
2013–2017 SŠUP Ústí nad Orlicí (Tvarový a grafický design obalů)
2017–2020 Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně (FMK) Produktový design (BcA.)
2020–2022 Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně (FMK) Digitální design (MgA.)
Úspěchy:
2022 Ocenění ateliéru za mimořádné provedení a obhajobu diplomové práce
2016 Počin roku města Ústí nad Orlicí
2016 Vítězný návrh trofeje pro SPČR
2015 2. a 3. místo celostátní kolo festivalu Zlaté Slunce
2015 1. a 3. místo regionální kolo festivalu Zlaté Slunce
2019, 2018, 2021 vystavené práce v rámci ZLIN DESIGN WEEKu
2019, 2020 vystavené práce v rámci projektu Foodprint (Bratislava, Algarve, Tchai-wan)
Foto: Jan Smolík, archiv Jiřího Fikejze
Nejnovější komentáře