Z lavice za katedru: Michaela Bergová
Ústí n. O. – Čtyři roky seděli v lavicích, nyní ve své bývalé škole působí jako učitelé. A know-how tak ochotně předávají mladým. Ateliéry orlickoústecké umprumky v posledních letech posílila „mladá krev“, kterou vám postupně představíme v seriálu rozhovorů Z lavice za katedru. Premiérový díl patří architektce Michaele Bergové, která studia v Ústí ukončila v roce 2015. V tu chvíli netušila, že se po absolvování dvou vysokých škol v Liberci vrátí tam, kde svou uměleckou dráhu načala. A v úplně jiné roli. „Před deseti lety bych se akorát zasmála. Já? Učit? Cože?! No to fakt ne!“ říká energická žena, která vedle učení pracuje pro projekční kancelář, interiérové studio a rozjela i vlastní podnikání.
V roce 2011 jste začala studovat školu, do které jste se za dalších 10 let vrátila. Je to zvláštní pocit?
A jak! Ze začátku nepřirozený, než jsem přepnula a uvědomila si, že moji ještě nedávno učitelé jsou najednou kolegové. To bylo těžké, třeba jen některým tykat. Postupně nervozita opadla, teď to beru úplně normálně.
Začátky byly těžké, nebo šlo vše hladce?
Strach jsem neměla. Ale vstoupil do toho covid, nikoho jsem nevídala, učila z domu. Až po dalším roce si vše sedlo. Nyní jsem ve sboru čtvrtým rokem.
A na začátku dalšího školního roku vás kantořina baví stále?
Jo, ale nemohla bych jenom učit na plný úvazek. Dělat jenom učitelku, asi bych se zbláznila. Obdivuji ale všechny, co žijí jen školou a zvládají to.
Cítíte se tedy aktuálně být spíš učitelkou, nebo architektkou?
To druhé. Ale baví mě, že se v praxi něco naučím a mohu to studentům hned předat.
Profesně tedy působíte i mimo Ústí?
V současnosti pracuji pro dva ateliéry, projekční kancelář Tetraktys v Pardubicích a pražské interiérové studio Absolut design. Věnuji se tedy jak exteriérům, tak interiérům.
To se dá zvládat časově, duševně i fyzicky?
A ještě podnikám a mám e-shop, takže mám vlastně čtyři obory. (směje se) No a pak starost o domácnost. Je to náročné, ale jenom jednu věc bych dělat nemohla. Jsem trochu workoholik. Vždycky jsem byla taková, že jsem potřebovala od všeho něco. Už při vysoké škole, taky jsem nedělala jen jednu, ale přibrala si k ní další.
A máte dva tituly. Stoprocentní učení vás neláká proč? Obava z vyhoření?
Určitě. Starost o studenty člověku hodně leze do hlavy. Když o nich přemýšlíte, co je trápí, nebo naopak prožíváte jejich úspěchy. Nedokážu si představit, že bych od pondělí do pátku byla jen ve škole, tuhle práci si pak hodně nosíte domů. Jsem tu od středy do pátku, tak akorát.
Čemu se na umprumce věnujete?
Hodně praktické výuce, počítačům. Mám 3D modelování, v ateliéru interiéru prostorovou tvorbu, kde řešíme uspořádání soukromého i veřejného prostoru. U kolegy Horáka nejvíc řeším přesah do architektury, ale věnujeme se i návrhům produktového designu.
Vy vlastně předáváte to, co vás před deseti lety učili starší kolegové. Změnilo se za tu dobu hodně?
Strašně moc. Spousta nových technologií, některé programy v době mého studia ještě vůbec nebyly, případně byly, ale vypadaly jinak a měly méně funkcí. Beru jako výhodu, že mohu současné studenty posouvat napřed, aby měli do budoucna proti mně výhodu. Nacpat toho do nich co nejvíc.
Neříká se o vás, že máte dost vysoké či spíše vysokoškolské nároky?
Možná ano. Ale pokud si zvyknou už teď, budou za to na vysoké škole rádi.
Vy sama jste studovala v Liberci, mimo jiné pod ústeckým rodákem profesorem Suchomelem. V čem vás pět let pod Ještědem obohatilo?
Dokonce šest a půl, o semestr jsem prodlužovala. Přínos? Asi všeobecně ve vzdělání. Kdybych tam nešla, ani bych vlastně nevěděla, co bych dělala, jakým směrem se vydala. To, co dělám, bych bez vysoké školy ani dělat nemohla. No a titul vám pak dodá mezi ostatními, se kterými spolupracuji, respekt, víc vás berou. Ať už kolegové, klienti nebo dělníci na stavbě. Pro mě bylo už od malička cílem, že musím jít na vysokou školu. A myslím, že svůj život jsem tomu přizpůsobila. Věřím, že za posledních deset let jsem tam, kde jsem chtěla být.
Asi ne každému se splní jeho dětské sny…
Nechtěla jsem být architektkou odmala, to přišlo kolem sedmnáctého, osmnáctého roku. Vždy jsem chtěla studovat, měla spoustu zájmů, pak už to bylo o volbě směru. Nelituji, že jsem nešla na gymnázium, umprumka mě nastartovala uměleckým směrem. Myslím, že mé zájmy se povedlo v architektuře skloubit dohromady, protože architekt musí mít spoustu dovedností. Ať už prostorovou představivost, cit pro detail, přehled v dějinách a současném umění, ale i v psychologii, aby se dokázal na klienta naladit.
Hovořila jste o proměně za polovinou studia, způsobil ji někdo ze současných kolegů?
Zásadní spíš bylo, když jsem vyrazila do Francie pracovat jako au-pair, hodně věcí se ve mně zlomilo. Přemýšlela jsem o budoucnosti, jaký obor je perspektivní, co bych chtěla dělat.
Zdá se mi, jako by vaše generace byla proti mé už víc „cestovací“, také máte ten pocit?
Asi ano. Stoprocentně bych doporučila studentům vycestovat do zahraničí. Osamostatnit se, spoléhat jen na sebe, ne na rodiče a kamarády. Mě to hodně posílilo, dodalo víc odvahy.
Upřímně, od začátku studií v Ústí jste na mě působila tak jak nyní: cílevědomě a zdravě sebevědomě. Jsou takoví i vaši studenti?
Mám spoustu cílevědomých. To mi dělá obrovskou radost, že je mohu motivovat. Jsou samozřejmě i takoví, co jen procházejí, cíle nemají vysoké a oboru se věnovat nebudou. Ale to je v pořádku, nemůže být plná třída výborných. Bylo to tak i za nás a jiné to není ani na vysoké škole.
Když to přeženu, vidíte ve svých třídách nějakou novou Michaelu Bergovou, nebo aspoň podobnou?
Dokonce lepší a ne jednu, stoprocentně. Jsou totiž technologicky napřed a chtějí. Doufám, že půjdou na vysokou připravenější než já.
Českým školstvím se neustále vznáší nářky na studenty. Často zbytečné, ale co s těmi, co postrádají chuť?
Já bych se ráda věnovala všem stejně, ale když u někoho vidím, že nemá zájem… to je pak ztráta času pro mě i pro něj. Naopak teď, když už mám svoje svěřence mezi vysokoškoláky, například z posledního maturitního ročníku, tak z toho mám velkou radost.
Nosí se už dnes spolupráce?
Ano, ale já to tak před deseti lety vůbec neměla. Tenkrát jsem se bála, aby ode mě někdo něco neopsal, neokopíroval. Co jsem uměla, jsem si syslila pro sebe. Spolupráci mě naučila až vysoká škola. Až tam jsem pochopila, že architekt nikdy není sám, dům nikdy nevytvoří jeden jediný člověk, vždy se obklopuje dalšími profesemi. Díky tomu mi nevadí předávat studentům, co jsem se naučila, naopak mi to dělá radost. Určitě mě zajímají i jejich trable, pokud je něco trápí, ráda bych jim pomohla. A doufám, že to vědí.
Vaše jméno se ve škole hodně skloňuje. Vedoucí ateliéru produktového designu Boda Horák o vás hovoří jako o své nástupkyni, poslouchá se to hezky?
Už mě postupně připravuje asi dva roky, přijímám to. Myslím si ale, že obor by měl ideálně vést starší a zkušenější produktový designér. Těžko ovšem takového člověka sehnat, Boda je jedinečný.
A přišel na umprumku zrovna v roce, kdy jste nastupovala do maturitního ročníku. Velká změna?
Stoprocentně. Přišel člověk z praxe, co už má něco za sebou a není jen učitel. Pro umělecké obory jsou právě oni klíčoví. Boda využil svoje kontakty při výrobě návrhů, najednou nic nebyl problém. Přijde mi super, že si mohou studenti ledasco vyzkoušet a teprve pak si vybrat svoje zaměření. Kdyby Boda nepřišel, asi bych se na architekturu jen tak nedostala, s přípravou na přijímačky mi obrovsky pomohl.
Co vaše další plány ve vztahu k ústecké umprumce? Máte hlavu plnou nápadů.
Doufám, že úroveň školy ještě pozvedneme. Že se budeme účastnit více soutěží a taky je vyhrávat. Já jsem totiž soutěživý typ a vyhrávám ráda. (směje se)
Jsou podle vás pro budoucnost školy klíčové nové ateliéry?
Má to svoje pro a proti.
Tak zkusme nejprve argumenty pro.
Nová reprezentativní budova, která by mohla přilákat další studenty. Když někteří vidí Špindl, asi se zhrozí, ale výuka tady má atmosféru, každý má svůj prostor.
Tím jsme plynuli přešli k těm proti…
V nové budově nebudeme mít moc soukromí. Pokud by se Špindl podařilo rekonstruovat, bylo by to dost možná lepší. Ale chápu, že to ekonomicky nedává příliš smysl. Že je lepší postavit v dohledné době novou budovu.
A kde se v dohledné budoucnosti vidíte vy?
Vůbec nevím… Naplánovala jsem si nějaké věci a ty teď mám. (zamyslí se) Měla bych si vytvořit další cíle. Jednou bych chtěla žít dlouhodobě v zahraničí, teď mi ale můj život vyhovuje. Jen bych některé aktivity měla trochu stáhnout, přibrzdit. Často se mi stane, že pracuji večer, o víkendu.
Člověk není stroj, robot, ani vy ne. Při čem si dokážete odpočinout, dobít baterky?
Paradoxně vypnu u hovadin, když na něco koukám. (směje se) S přítelem chodíme ven s pejsky, domeček máme hned u lesa, to je super.
Vaše ambice na umprumce už jsme poodkryli. Ne každý ale ví, že zde máte také mladší sestru. Co její plány?
Teď bude maturovat, je chytrá, ale ne tak cílevědomá. Snažím se ji povzbuzovat k dalšímu studiu, ale moc se jí nechce. Není vyloženě můj protipól, ale je prostě jiná. Třeba ji teď ale bude ke studiu motivovat nový partner, když ne já.
Jak vidno, ústecká škola hraje v životě vás i vaší rodiny důležitou roli, v čem osobně spatřujete její největší potenciál?
Hodně změn určitě přinese nová paní ředitelka. Vidím, že už teď posouvá řadu věcí k lepšímu. Trochu se změnily i mezilidské vztahy, ale to asi nebudeme rozebírat. (směje se)
Proč ne?
Možná, že pro chlapy u nás je teď těžší, když jim šéfuje žena, když musí potlačit své ego. Málokterý z nich to zvládne.
Setkala jste se s něčím podobným? Přeci jen jste mladá, vzdělaná, vyloženě vůdčí typ…
Ano, ale snažím se to přecházet. Plním si svoje sny, když si něco umanu, většinou to získám. A když ne, dost těžce to nesu. Málokdy ale neuspěju, na to v životě nejsem zvyklá.
Sebevědomí vám nechybí, ale trochu jsme zamluvili budoucnost školy, tedy?
Myslím, že umprumce pomohou další lidé z praxe. Hodně kantorů v dohledné době půjde do důchodu. Pro školu je to výzva a určitě bude těžké sehnat nové lidi.
Mimochodem, je řešením právě cesta, kterou zosobňujete vy? Absolventka, co se s diplomem vrátí na „místo činu“, ale místo do lavice za katedru. Nejste totiž zdaleka jediná!
Určitě. Mě ale nikdy nenapadlo, že budu učit. Před deseti lety bych se akorát zasmála. Já? Učit? Cože?! No to fakt ne! A pak za mnou přišel Boda, přemlouvání nebylo dlouhé. Ze začátku jsem brala učení jako přivýdělek k vysoké. Pak jsem dokončila studia, najednou to nebylo už jen pár hodin… Dneska skoro full time job, i když to není můj hlavní příjem.
Představte si sebe a školu za deset let, změní se hodně?
Rozhodně přijdou další nové technologie a výuka se bude proměňovat. Už dnes třeba některé oblasti v bitmapové grafice, s příchodem umělé inteligence, nedávají smysl. My něco učíme, ale AI to zvládne během pár sekund. Proto třeba Photoshop už nechci ani učit, protože nestíhám ty úplně nejnovější trendy.
Nehrozí náhodou, že umělá inteligence postupně vytlačí kumšt?
To ne, spíš některé obory. Myslím si, že se umělá inteligence nenaučí být kreativní. Nedovedu ale odhadovat, vidíte, kolik věcí se změní během pouhého roku. Jsem si ale jistá, že naše umělecká škola bude dál fungovat, bude dál dobrá. Že jsme menší, mezi Prahou a Brnem, je určitá naše výhoda.
Ing. arch. BcA. Michaela Bergová
Kde učí:
SŠUP Ústí nad Orlicí – ateliéry produktového a interiérového designu
Co učí:
3D modelování, praktická cvičení, bitmapová grafika, projektová prezentace a prostorová tvorba
Kde studovala:
2011–2015 SŠUP Ústí nad Orlicí (produktový design)
2016–2022 Technická univerzita v Liberci (architektura a urbanismus, titul Ing. arch.)
2019–2022 Technická univerzita v Liberci (design prostředí, titul BcA.)
Úspěchy:
2023 Nominace YTAA – Young Talent Architecture Award
2022 Nominace na titul v soutěži Urbanistický projekt roku
2022 Cena veřejnosti v soutěži Urbanistický projekt roku
2022 Cena děkana za DP Bydlení v areálu bývalé koželužny v Hradci Králové
2019 Umístění mezi top 25 projekty z celého světa v soutěži Inpireli Awards
2019 Cena děkana za BP Ambasáda České republiky v Addis Abebě
2018 1. místo v ČR v soutěži Multikomfortního bydlení v Dubaji od společnosti Saint-Gobain
Foto: Jan Smolík
